Nechala jsem se unést.
Jak? Prostě a zkrátka
jsem vstala z lehátka
a vydala se směrem k moři.
Šla jsem tak daleko, jak jsem jen mohla.
A ve chvíli, kdy bylo mořské dno mými chodidly téměř nedosažitelné, jsem se nechala zcela pohltit mořskou hlubinou.
Namísto utonutí jsem však objevila co jest za oponou.
Jakoby v moment, kdy jsem se potopila,
hlubina otevřela své brány
a ukázala svět, o kterém ani báje nemluví.
Světlo, tak pronikavé, jak jen může být,
mi ukazovalo cestu,
zatímco se mě síla vln snažila vrátit zpět na povrch.
Tělo se nebránilo, bylo poddajné a smířené.
Síly již došly, a tak jsem jen sledovala jakoby z vnější, jak si mé tělo pluje na vlnách emocí.
Místo toho, abych se již brzy stala tonoucí,
jsem se probudila s hlavou v písku.
Oceán dal znamení,
že věřit mám lepším zítřkům.
