• Bada

Často na hraně, občas za ní

Ne vždy se věci daří podle plánu a vznikají problémy, ze kterých nevím, jak správně vybruslit. Ač radím druhým, co by neměli a co naopak měli zkusit, sama si neporadím. Dává to smysl. Druhým podáme pomocnou ruku, když se topí. Jak ji ale podat sami sobě?


S úsměvem na tváři rozdáváme objetí. Pak s hlavou v polštáři jsme své mysli oběti. Denně druhé jistíme, když drží balanc. Sami přitom stojíme za hranou, zničení, bez iluzí života za oponou. Viděli jsme vše a ztratili jsme naději v lepší zítřky, neboť víme, že neexistují.

Ne vždy mám plán, který bych mohla zmařit. Depresivní stavy paralyzují mou mysl i mé tělo a je tak snazší svět čas od času zkrátka vypnout.


I když nad něčím nemůžeme mít kontrolu, mohou se věci vyvinout v náš prospěch.

Důležité je dát věcem volný průběh, čas a nechat je plynout. Jsou věci, které zkrátka neukočírujeme. I tak je však důležité nepropadnout panice ještě před tím, než se skutečně něco pokazí. Dost často je to naše vlastní mysl která z naprosto běžných situací vytvoří katastrofu, která ač vypadá velmi hrozivě, je vždy od reality dost vzdálená. Došlo mi to až na dnešní terapii, kdy jsem se své obavy pokoušela popsat. Zjišťuji, že mám větší strach z nejistoty a ztráty kontroly, než ze situace, kde se skutečně objeví nějaký problém. S problémy už se totiž umím poprat. Nejistota může vykrystalizovat i v něco pozitivního, což je pro mě vlastně negativní. Je to výzva, na kterou nejsem vybavená. Zatím.