Zdánlivě jednoduchá otázka. Odpověď je však složitější, než by se mohlo zdát.
Koukáme na ostatní shora a ještě skrz prsty. Vše, co se konvencím vymyká, odhazujeme a považujeme za bezcenné. Chodíme po světě obdivujíc krásu přírodních jevů, ač ve stejnou chvíli, tu samou krásu, zahrnujeme odpadem a špínou. Máme smysl pro hudbu, avšak s každým tónem, jenž je stále hlasitější, příroda utichá. Zpěv ptáku už známe jen z učebnic, ledovce tu byly naposled za Titaniku a ohroženým druhem jsme se stali my.
Homo Sapiens Sapiens, avšak nemálo z nás zůstalo v zakrnělém stádiu Australopitéka. Občas zapomínáme, že vše má své meze; a že i horská dráha nás jednou dolů sveze. V plamenech planetu, jež hrdě nazýváme matkou, stále uctíváme, neb jsme před týdnem správně roztřídili odpad. A tak se opět se shora díváme na ty, kteří nad odpadem neuvažují. Ale jak by taky mohli? Od výplaty k výplatě; to pak nezáleží na nějaké planetě, když vstanete a chcete znovu ulehnout...
Prší. Tak třeba tentokrát, říkáme si. Ale ne. Sklenice vody, ale člověk chce vědro. Krajíc chleba, ale člověk chce bochník. Jedna planeta, ale člověk chce Vesmír. Tak mi řekni, člověče, co se s námi děje? Kam celý svět spěje, když nepomůže ani pandemie k probuzení trochy empatie.
Proč se nedokážeme podívat sami sobě do očí? Je v nich upřímnost, jež je nyní téměř surrealistická.
