• Bada

Proč se poezie zdá složitá?

Aneb jak co tím chtěl básník říci zabíjí kreativitu a ničí tak podstatu poezie.

Asi se s tím setkal téměř každý. Už na základní škole nám tuto větu podsouvali, když jsme byli nuceni naučit se nazpaměť Polednici. Co tím chtěl básník říci? Přitom ale pravé rozbory poezie fungují na zcela jiných principech, které se právě v tomto článku pokusím přiblížit.


O čem vlastně poezie je?

Emoce. Během jedné básně se jich může vystřídat třeba i pět, nebo naopak ani jedna. Poezie je o vnitřním prožitku jedince. Nejde o rozbory slov, dokonce ani o dějovou linii. Velmi často si v básních lze povšimnout prolínání vícero témat které přijemce (čtenář) může vnímat všechny najednou, ale také nemusí. Většinu času totiž při čtení vnímáme linie, které si nějakým způsobem dokážeme připodobnit k naším vlastním prožitkům, které mohou, avšak nemusí, být spojovány s naším vlastním vnitřním prožitkem, nikoli s prožitkem adresáta (autora). K prožitkům autora bychom si nejdříve museli prostudovat autorův život a hledat paralely v něm. Tohle ovšem není reálné pro běžného čtenáře, který prolistuje náhodnou básnickou sbírku při nudné chvíli.


Jak tedy k poezii přistupovat?

V prvé řadě si musíme uvědomit, že poezie nemá jasně daná pravidla. Většinou se ve škole učíme výhradně o rýmovaných básních. Přitom volný verš je hlavně ve starším typu básní často používaný.




Poezie není faktografická.

Poezie není faktografická, nelze ji číst jako naučnou literaturu. Měli bychom k ní přistupovat podobně jako k obrazům. U autorů věnujících se zejména surrealismu se častěji soustředíme na to, co v obraze vidíme, nikoli na to, co chtěl malíř namalovat. Stejně tak v básni je nutno vnímat, jaké pocity u nás spouští, popřípadě proč tomu tak je. Jedině tak můžeme chápat text a jeho konotace. Tohle je klíč - k poezii, k umění, ke kreativitě.