• Bada

Photostory: Rozespalé oka mžiky

Updated: Sep 22, 2021


Hlasité vlakové oznámení mě vcelku rázně probralo z cestovatelského podřimování. Totální vyčerpání těla i mysli v prvních dvou minutách po probuzení způsobilo neschopnost zaostřit na cokoliv a já si tak připadala jako mravenec pod lupou. Derealizace. Vždyť ten stav znám, projelo mi hlavou. Zkoušela jsem se uklidnit a hlavně uzemnit, což je v tomto stavu poměrně těžké a téměř nemožné ve chvíli, kdy nevidíte ani na krok. A tak jsem jen nervózně poklepávala nohou a čekala, až se mi hlava trochu projasní. Podařilo se právě ve chvíli, kdy vlak zastavil ve stanici. Vykoukla jsem z okna. Poděbrady. Po příjemném zjištění, že mě čeká ještě kus cesty, jsem se uvolnila a znova si udělala pohodlí. Už nesmím usnout. Vlak se znovu rozjel a já tak mohla sledovat kolemjdoucí a v hlavě si utvářet životní příběhy poskládané ze střípků, které mi padly do oka. Dělávám to docela často, víte? Koukám okolo a vizualizuji si životy lidí. Odkud asi jdou, kam míří, proč spěchají a jestli vůbec... Odmala mě to fascinovalo.


Na nástupišti vidím mladou ženu, tak pětadvacet let, jak radostně mává na náš vlak. Je snad šťastná, že jí někdo odjíždí? Nebo je to jen fasáda, která zmizí ve chvíli, kdy bude náš vlak v nedohlednu? Stejně je zvláštní, jak se přetvařujeme. Přejeme někomu šťastnou cestu a přitom nám srdce buší tak silně, jak jen dokáže. Bojíme se projevit smutek, jednak proto, že nechceme u druhých vyvolat lítost či pocit viny, a také proto, abychom se my sami necítili zranitelní. Rytíř přece také nepokládá svůj štít. Nikdy neví, kdy se mu může hodit. Stejně tak ve válce voják nepokládá svou zbraň, musí být vždy připraven. Život je také boj. A my, ať už vědomě či nevědomě, chráníme sami sebe vší silou.



Mou imaginární fasádu rozbije tmavé nebe, které zpozoruji skrz okénko. Bouřka. Miluju déšť a jeho vůni. V tom zahlédnu mladého muže, jak z rychlé chůze nabírá tempo. Vždy jsem tyhle pouliční běžce obdivovala. Ne snad proto, že bych sama běhat neuměla. Spíše kvůli tomu, že si v klidu poklusávají obydlenou částí města a jednoduše z toho běhu mají radost. Je jim jedno, kdo je skrze okna uvidí, nebo koho potkají. Hlavně, že běží. Konzistentně a bez přestávek. Podobně jako čas, ač se nám v některých chvílích může zdát, že se snad i zastavil. Běží pořád stejně, je vytrvalý. Jindy nám může připadat, že místo dvou hodin už jich uběhlo šest, ale ne. Stále běží, je vytrvalý. Přemýšlím, jak moc mi momentálně život utíká pod rukama. Spousta práce, spousta rozdělaných projektů... Ale mám vůbec čas se nad tím vším pozastavit? Vychutnat si sílu momentu, ať už je sladký nebo naopak trpký a svíravý? Nebo jen běžím a ženu se kdoví kam, nevnímám okolí a jsem šťastná (jestli vůbec), že nemám čas ho vnímat? Kdo ví. Možná jsem nakonec sama běžcem, který má před sebou ochranný štít. Ženu se, ale nevím za čím. Chráním se, ale je k tomu vůbec důvod? Běžím, konzistentně, jsem vytrvalá. Nikdy se nezastavím, něco by se mohlo stát. Co? Netuším. Ale co kdyby...