Na vlnách emocí

Nechala jsem se unést.

Jak? Prostě a zkrátka

jsem vstala z lehátka

a vydala se směrem k moři.

Šla jsem tak daleko, jak jsem jen mohla.

A ve chvíli, kdy bylo mořské dno mými chodidly téměř nedosažitelné, jsem se nechala zcela pohltit mořskou hlubinou.

Namísto utonutí jsem však objevila co jest za oponou.

Jakoby v moment, kdy jsem se potopila,

hlubina otevřela své brány

a ukázala svět, o kterém ani báje nemluví.

Světlo, tak pronikavé, jak jen může být,

mi ukazovalo cestu,

zatímco se mě síla vln snažila vrátit zpět na povrch.

Tělo se nebránilo, bylo poddajné a smířené.

Síly již došly, a tak jsem jen sledovala jakoby z vnější, jak si mé tělo pluje na vlnách emocí.

Místo toho, abych se již brzy stala tonoucí,

jsem se probudila s hlavou v písku.

Oceán dal znamení,

že věřit mám lepším zítřkům.